Buffy, přemožitelka upírů

(Cordelie a Harmony pomlouvají Buffy. Cordelie si neví rady se svým úkolem.)
Harmony: „Fajn, myslím, že ten program je hotov.”
Cordelie: „No konečně! Noční můra skončila! Takže, jak to uložíme?”
Willow: „Deliver.”
Cordelie: „Deliver. Kde to je? Oh!”
(Po zmáčknutí tlačítka se Cordelii vymaže celý program.)

Buffy: „Tak Gilesi, máte něco, co nám může ještě víc zkazit náladu?”
Giles: „Co takhle konec světa?”
Buffy: „Já věděla, že je na vás spoleh.”

Buffy: „Městská skládka. Místo, kam smrady chodí relaxovat a zůstávají samy sebou.”

Snyder: „Jsou věci, které já prostě cítím, je to jako šestý smysl.”
Giles: „Ne, čich patří k těm pěti.”

Giles: „Proč by někdo chtěl ublížit Cordelii?”
Willow: „Možná proto, že ji zná.”

Buffy: „Mám ráda poezii. Škoda jen, že na ni teď nemám čas.”
Profesor: „Ano, chápu, ale tak třeba jen na něco kratšího, na básničky.”
Buffy: „Třeba jen na ty japonský, co jsou jako kýchnutí, ty...”
Profesor: „Haiku.”
Buffy: „Jo, ty...”

Anya: „A proč se vlastně natáčíš? Mně to přijde jako pitomost...”
Andrew: „Příští generace se musí dozvědět pravdu. Navíc... Dneska jsem chtěl s tebou udělat interview, protože máš na věc jedinečný pohled a to by dodalo filmu rovnováhu a lesk...”
Anya: „Mmm... rovnováha je důležitá, mnoho lidí na to zapomíná...”

Spike: „Ona mě ani nezabila. Prostě odešla. Nestál jsem jí ani za to, aby mi uřízla hlavu. Žádal jsem snad hodně? Jen malý náznak toho, že jí na mě záleží.”

(Dva studenti vejdou do knihovny.)
Alex: „Promiňte, už jste slyšeli o klepání?”
Jonathan: (nechápavě) „Jdeme si půjčit knihy. Od Stalina.”
Alex: „Copak je to tady knihkupectví?”
Giles: „Školní knihovna, Alexi.”
Alex: „Odkdy?”

(Wesley přijde do Gunnovy kanceláře, Gunn má dobrou náladu a zpívá si nějakou písničku.)
Gunn: „Co se děje?”
Wesley: „To bych se měl zeptat tebe. Zdáš se být nevýslovně šťastný.”
Gunn: „Jsem. Jsem. Podívej, budu hrát s tebou narovinu, protože mi to docela leží na srdci.”
Wesley: „Povídej.”
Gunn: „Fred a já se k sobě vracíme.” (Wes je v šoku) „Byla tak nadšená ze včerejšího boje, že mě požádala, abysme to spolu ještě jednou zkusili. Skončili jsme tím, že jsme si povídali hodiny, jak za starých časů. Zničehonic...” (Wesův výraz mezitím přešel z šoku do výrazu umučeného štěňátka) „Nevydržím to, protože tvůj výraz mě vážně rozbrečí. Wesi, dělám si z tebe srandu.”
Wesley: (vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce) „Um... ne... já...”
Gunn: „No tak, musel jsem si do tebe rýpnout, mám na to právo.”

Xander: „Ano, jsme naprosto identický.”
Druhý Xander: „V autě jsme si to porovnávali... Um... otisky...”

Xander: „Řekla mi... že jsem magnet na démony... a... a... a že vy byste se měli vzít!”
Giles: „A já že nic nevidím.”
Buffy: (ke Spikemu) „Udělala kouzlo!”
Giles: „Ano! Aby bylo po jejím, cokoliv řekne, se okamžitě vyplní.”
Buffy: „A vy jste byli postiženi, já jsem unikla,” (přitulí se ke Spikemu) „protože jsem přemožitelka a mám přirozenou imunitu...”
Xander: „Joo, bereš si Spikeho, protože se k sobě tak hodíte!”
Buffy: (pohoršeně) „Xandre!”
Spike: (naštvaně) „To stačí! Nedostaneš pozvánku.”

Alex: „To je syndrom neviditelného muže. Požehnání v případě Cordelie, prokletí v případě Buffy.”
Willow: (žužlá si tužku) „Pro Buffy nejsi neviditelný.”
Alex: „Je to horší. Jsem součástí krajiny. Jako stará bota. Nebo koberec, po kterým denně šlapeš, ale vlastně ho nevidíš.”
Willow: (podívá se na svou tužku) „Nebo jako tužka, co je celá okousaná a ty víš, že ji máš vyhodit. Ale nevyhodíš. Ne, protože ji máš tak rád, ale protože jseš na ni zvyklej.”
Alex: „No jo, nemusíš mi to zatloukat do hlavy jako skobu. Dám na tvoji radu a nebudu chodit kolem horký kaše.”
Willow: „Možná se mýlím. Možná by jsi měl chodit kolem horký kaše dál.”
Alex: „Ne, budu chlap a někam ji konečně pozvu. Musím už přestat. Dávat jí náramky, dělat drobný narážky, fotit ji pozdě v noci oknem jejího pokoje... Ta poslední hláška je vtip...”

(Buffy se setká poprvé s Angelem.)
Angel: „Nějaký problém, madam?”
Buffy: „Jo, je tu problém. Proč mě sleduješ?”
Angel: „Vím, co si myslíš, ale neboj. Já nekoušu.”

Wesley: „V době, kdy jsem býval lovcem potulných démonů, jsem použil tohle kopí, abych zapíchnul něco, o čem jsem si myslel, že je to malý Rodentský démon. Majitel toho pudla nebyl zrovna nadšený...”