Památné výroky

Bohumil Stejskal: „Jak dělal? Co dělal? Ona dělala, co sem měl dělat?”

Bohoušek: „No co, co, co?”

Carrie: „Nebylo to tak snadné, jako třikrát odmítnout boty od Manola Blahnika, ale stálo to za to. Byla jsem doma.”

Příbuzná pacientky: „Vy se chováte jako...”
David Hofbauer: „No, jen to řekněte.”
Příbuzná pacientky: „Jako robot.”

(Vrchní sestra Marie Černá čeká na sestřičky a přijde k ní doktorka Valentýna Slavíčková.)
Slavíčková: „Kdy ti to jede?”
Černá: „Už mi to ujelo.”

(James Bond se s Melinou Havelockovou potopí k vraku lodi St. Georges, ve které zůstal nezničený ATAC - komunikátor pro zaměřování útoku. Zničehonic kolem nich propluje žralok.)
James Bond: „Doufám, že obědval o samotě.”

(Doktor David Hofbauer je ve sklepení zasypaný s vrchní sestrou Marií Černou.)
Hofbauer: „Povídej, co jsi udělala hroznýho? Pojď, pojď a nebuď srab.”
Černá: „Dobře, chodím s Nývltem.”

(Po tom, co spadnou do jezírka.)
Božský: „Seš celá?”
Carrie: (směje se) „Namočila jsem si vlasy v kachním jezírku. Moje kabelka od Christiana Diora!”
Božský: „Najdu ti ji!” (potopí se)

Novák: „Sou to dvě hodiny, devatenáct minut, dvaadvacet... teď už třicet vteřin, co jsem byl propuštěn od policejního jednání za účelem zadržení mýho řidičskýho voprávnění. Soudruzi, právě jsem prochrupnul papíry.”

Dr. Sára Hardingová: „Už mám dost hrabání a čištění kostí a dělání... závěrů o výchovných návycích zvířat, která žila před pětašedesáti milióny let. Mám toho dost! Když jsi mně o tomhle všem vyprávěl, tak jsem samozřejmě přijela.”
Dr. Ian Malcolm: „Vyprávěl jsem o zániku a smrti. Nedávalas pozor?”

(Elwood předá plukovníkovi papíry.)
Plukovník Wallace Berman: „Dobře. A co je tohle?”
Ray Elwood: „Jen pár žádanek, pane.”
(Plukovník si přečte jejich obsah.)
Plukovník Wallace Berman: „Tisíc galonů leštěnky. Opravdu tolik? Není to příliš?”
Ray Elwood: „Přece čistota půl zdraví.”

(Profesor se otočí ode zdi a uvidí Mondoshawany.)
Profesor Pacoli: „Ahoj. Vy jste Němci?”

(Blažková přiběhla do kostela nahlásit zázračné zřízení vodovodu.)
Blažková: „Velebný pane, velebný pane! Zázrak!”
Farář: „Ale, ale, takhle po ránu?”
Blažková: „Velebný pane, vytryskla voda!”
Farář: „Ale jděte, ze skály?”
Blažková: „Ne, z vodovodu.”
Farář: „Ale to si nesmíte tak brát, to se občas stane.”
Blažková: „Ale když já si myslím, že je to díky Bílý paní.”
Farář: „Ale matko, to jste křesťan? Vždyť žádná Bílá paní není.”
Blažková: „Musí bejt, když máme vodovod. Večer tam nebyl a teď tam je.”
Farář: „No, to se dějou podivnější věci a není to zázrak.”
Blažková: „Kdepak, mě nezvikláte. Dokavaď jsem prosila národní vejbor...”
Farář: „No tak vám to postavil národní výbor. Jenom rozum, matičko, rozum!”
Blažková: „Že by to stavěli v noci?”
Farář: „Třeba, aby se neřeklo, že máte protekci.”
Blažková: „Tak vy myslíte, jako že oni...”
Farář: „No jistě. Jen buďte rozumná, vždyť by se vám lidé smáli.”
Blažková: „Ale já jsem myslela mši. Nebo svíčku...”
Farář: „Psáno jest, dávejte, což jest císařovo, císaři, což jest božího, Bohu. Běžte poděkovat předsedovi.”

Profesor Trevor Bruttenholm: „Princ Nuada ale lidským slibům nevěřil. Odešel prý do exilu a vrátí se, až ho jeho lidé budou nejvíce potřebovat. Zlatá armáda zůstala nečinná. Byla zamčena v hlouby země a čeká. A je tam až dodnes, dokud koruna nebude zase pohromadě. V tichosti. V klidu. A nezničitelná.”

(Jura se ráno probudí a zjistí, že má ve stanu Romana.)
Roman: „Byla bůřka.”
Jura: „A Stano ti dovolil vlízt ke mně?”
Roman: „Juro, nikdy jsme spolu nebyli na výletě.”
Jura: „To máš pravdu.”
Roman: „Chci, abys byl svobodnej. Abys měl od všeho trochu. Kdo tě dal studovat?”
Jura: „Máma.”
Roman: „Tak vidíš.”