Památné výroky

(Když Driss poznal, že Philippe mu jako kvadruplegik nemůže nic podepisovat.)
Driss: „Tak to je na prd. Ale musím to odevzdat a jeden mi ještě chybí.”
Philippe: „To je opravdu na prd.”
Driss: „No... a motivace mi to nepodepíše?”
Philippe: „Ne ne, Magalie nemá oprávnění.”

(Sue se vyptává Axla na střední.)
Sue: „Můžu jíst sezamový rybičky, nebo je to jen pro děti?”

(Michal se snaží svým dětem říct, že je gay.)
Michal: „Mezi maminku a mě vstoupil muž.”
(Adam a Ema se překvapeně otočí na Juditu.)
Judita: „No na mě se nedívejte!”

Krčka: „Jsem novinář a taky pěkná svině.”

(Když udělal Dr. Runa Šímové a Sumarovi menší přednášku o Voynichově rukopisu. Když popsal mnicha, který musel vidět buď do budoucnosti nebo jiného světa, Sumara vypadal na krupobití vulgarit.)
Šímová: „Já vás odvedu k nejbližšímu bankomatu.”

Lafayette: „Ahoj mami.”
Ošetřovatel: „Říkala jste, že váš syn je mrtvý.”
Ruby: „Je mrtvý, Ježíš ho zabil. Protože je buzna. Ahoj synu.”

(Tara se vyspala se Samem.)
Tara: „On štěká ze spaní.”
Lafayette: „Bílí jsou fakt divní.”
Tara: „To jsou.”

Anna: „Tak s tím stresem něco uděláme, ne?”

Krčka: „Tenhle příběh je tak neuvěřitelnej, že by se ve skutečnosti stát nemohl... anebo mohl?”

Clare: „To je prostě špatně!”
Michelle: „Stejně jako ty lyžařské kalhoty, Clare, ale nezabránilo ti to dnes ráno si je přetáhnout přes díru.”

James: „Kde jsou tu klučičí záchody?”
Michelle: „Žádný tu nejsou, tohle je dívčí škola.”
James: „Můžu teda jít na dámské?”
Michelle: „Jasně že ne, ty úchyle!”

(Zeki se Schnabelstedtovou u ředitelky ‚na koberečku’.)
Ředitelka: (na Müllera) „Vysvětlete mi laskavě, co jste s tou třídou provedl.”
Müller: „Všechno je moje vina. Nedržel jsem se učebního plánu.”
Ředitelka: (na Müllera) „Kašlu na učební plán.” (na Schnabelstedtovou) „Oficiálně jsem to neřekla.”

(Notář čte závěť Karla Kudrny.)
Notář: „Má poslední vůle. Já, Karel Kudrna činím toto poslední pořízení. Celý svůj majetek pozůstávající z kapitálu 1 milion 250 tisíc včetně úroků i vily se zahradou a veškerým zařízením odkazuji svým příbuzným. Vím dobře, že nikdo z vás ke mně nelnul zvláštní láskou, vždycky vás jenom zajímalo, co budete dědit. Proto neodkazuji nikomu nic jmenovitě. Každý z vás má právo vzít si ze zařízení vily, co chce, podle zásady ‚kdo dřív přijde, ten dřív mele’.” (Načež příbuzní počali rozebírat inventář vily.)

(Ředitelka vystavila Zekimu falešné maturitní vysvědčení.)
Schnabelstedtová: „Není to protizákonné?”
Ředitelka: „Správně... a víte vy, co je taky protizákonné? Že je dneska absolvenťák a pořád nejsem dost opilá na to, abych tam... urvala... jistého otce samoživitele.”

(Müller, když mu v autě vybuchlo nastražené peří.)
Zeki: „Sajrajti!”