Vtipy a srandičky

Shawn: „Kámo, dívej se na cestu, když řídíš!”
Gus: „Zůstávám dole kvůli bezpečnosti.”
Shawn: „On střílel rovně přímo do vzduchu, Gusi.”
Gus: „Kulky stoupají vzhůru. Musí taky klesat dolů.”
Shawn: „Víš, jakou trajektorii by musely mít, aby se to stalo?”
Gus: „Opovaž se se mnou hádat o fyzice. Ne ve chvíli, kdy to vypadá, že můžu být zabit.”

(Dva studenti vejdou do knihovny.)
Alex: „Promiňte, už jste slyšeli o klepání?”
Jonathan: (nechápavě) „Jdeme si půjčit knihy. Od Stalina.”
Alex: „Copak je to tady knihkupectví?”
Giles: „Školní knihovna, Alexi.”
Alex: „Odkdy?”

Lister: „O čem se mě tady teď snažíš přesvědčit?”
Rimmer: „Snažím se tě přesvědčit, ty odporný hnuse, že jsme kamarádi!”
Lister: „My dva, kamarádi? Odkud jsi spadl? My nejsme kamarádi... Jmenuj mi jednu věc, co jsme dělali společně!”
Rimmer: (dlouze přemýšlí) „Ááá... a když se ti smekly ty bezpečnostní pásy a ty jsi spadl do nákladového prostoru, to jsme se přece nasmáli!”
Lister: „Naštíp jsem si páteř na šesti místech!”
Rimmer: „Ano, ale bylo to k popukání! Smáli jsme se jako blázni!”
Lister: „Ty ses smál, já strávil šest tejdnů na kladce!”
Rimmer: „Ano a další dva měsíce jsi chodil jako kroketová branka!”

Prof. Farnsworth: (ve Fryově nose) „Nikdo nevydá ani smrádku.”

Bender: „Polib můj lesklej kovovej zadek!”
Fry: „Až tak lesklej zase není.”
Bender: „Pořád lepší než tvůj, saláme!”

Piper: „Nemůžeme se bránit navždy. Potřebujeme plán.”
Paige: „Třeba se vzdát?”

(Tomáš jde s několika penzisty hledat Ivu na CzechTec.)
Tomáš: „Nepodceňujte nás. Toník jednou zmlátil partu skinheadů, ani postavit se nemohli.”
Marcelka: „Opravdu?”
Tomáš: „Jo, narazil na ně v nemocnici a ještě měli tu drzost a tvrdili, že hledají onkologii.”

(Wesley přijde do Gunnovy kanceláře, Gunn má dobrou náladu a zpívá si nějakou písničku.)
Gunn: „Co se děje?”
Wesley: „To bych se měl zeptat tebe. Zdáš se být nevýslovně šťastný.”
Gunn: „Jsem. Jsem. Podívej, budu hrát s tebou narovinu, protože mi to docela leží na srdci.”
Wesley: „Povídej.”
Gunn: „Fred a já se k sobě vracíme.” (Wes je v šoku) „Byla tak nadšená ze včerejšího boje, že mě požádala, abysme to spolu ještě jednou zkusili. Skončili jsme tím, že jsme si povídali hodiny, jak za starých časů. Zničehonic...” (Wesův výraz mezitím přešel z šoku do výrazu umučeného štěňátka) „Nevydržím to, protože tvůj výraz mě vážně rozbrečí. Wesi, dělám si z tebe srandu.”
Wesley: (vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce) „Um... ne... já...”
Gunn: „No tak, musel jsem si do tebe rýpnout, mám na to právo.”

Kocour: „Aááá, člověče, vopovaž se mi šáhnout na moje blejskátko!”
Rimmer: „Co to máš, Kocoure?”
Kocour: „Blejskátko. A pozor - teď se dívej! Když je šňůrka nahoře, je blejskátko dole. Když je blejskátko nahoře, je šňůrka dole.”
Rimmer: „To je jojo, ty pitomče!”

Klinger: „Tohle jsem dnes dostal v poště, pane.”
Blake: „Co je to?”
Klinger: „Dopis od mé matky. ‚Milý synu...’”
Blake: „Asi jsi jí dlouho neposlal žádnou fotografii, co?”
Klinger: „‚Nerada tě obtěžuju uprostřed války, ale mám strašné zprávy. Tvůj otec je velmi nemocný. Kdyby věděl, že ti píšu, moc by se zlobil. Naštěstí pro nás oba je v kómatu.’”
Blake: „Klingere...”
Klinger: „Pane, prosím! ‚Vím, že tvůj plukovník má dobré srdce a jistě ti dovolí zajet domů na pohřeb tvého otce či na narozeniny, nevíme, co přijde dřív. Tím končím svůj dopis, synu, protože slzy už papír promáčely a těžko se na něm píše. Tvá milující, trpící a zlomená matka.’”
Blake: „Aha. Takže, váš otec umírá, že?”
Klinger: „Ano, pane.”
(Blake vytáhne ze stolu složku.)
Blake: „Otec umírající loňský rok, matka umírající loňský rok, otec a matka umírající, matka, otec a starší sestra umírající, matka umírající a starší sestra těhotná, starší sestra umírající a matka těhotná, mladší sestra těhotná, starší sestra umírající. Tohle je trochu starší, ale pořád ještě dobré: polovina rodiny umírá a druhá polovina těhotná. Klingere, copak se vůbec nestydíte?”
Klinger: „Ano, pane. Nezasloužím si být vojákem.”

Prue: „Piper, kolik je?”
Piper: (podívá se na hodinky) „No, je čtvrt na tři.”
Eva: „Ooo, když děláte tak malé hodiny, musíte mít velkou moc.”
Piper: „Ne! Jen dobrou kreditkartu.”

(Ožralého feldkuráta Katze přivede drožkař do bytu.)
Drožkař: „Zaplaťpánbů, že sme to našli... třikrát dokola sem s nim jel, než jsem z něj dostal adresu... Zaneřádil mně celej pekáč, a peníze z něj nemůžu dostat...”
Katz: „Zastavte, já chci jeti dál, přestupuju v Nymburku!”
Švejk: „Pomoz mi s ním...”
Katz: „Pánové, já do páry nepůjdu!”
Švejk: „Chlastat se nebude!”
Katz: „Sundejte mně brusle! Okolo měsíce kola se dělajííí...”
Švejk: „Pane feldkurát, musíme zaplatit fiakra!”
Katz: „Věříte, pane hejtmane, v nesmrtelnost duše? Řekněte mi jednu věc, může se dostat kůň do nebe?”
Švejk: „Pane feldkurát, von chce peníze!”
Drožkař: „Ráčejí zaplatit, mně utíkají ryta!”
(Katz po něm hodí peněženku, ve které nic není.)
Katz: „Vem si všechno... ganz bezahlen! Mně na nějakym krejcaru nezáleží...”
Drožkař: „Krucinááál!”
Švejk: „Počkej, musíme ho prošacovat...”
Katz: „No ovšem, kdo je mrtvej, ať se přihlásí do tří dnů u korpskomanda kvůli řádnému vysvěcení!” (Švejk ho prohledává.) „Slečno, nelechtejte mě!”

Ozzák: „Věděli jste, že s vámi musí v autoškole jezdit instruktor? Já ne, to jen abyste věděli, proč mě honěj policajti.”

(Ozzák říká Saše svoji teorii o jaru.)
Ozzák: „Svět je najednou úžasnej. Jako když je člověk vožralej. Ale ne z piva, z něčeho jinýho, nádhernýho. Jaro je, jako když v hospodě otevřou okna. Nebo vytřou hajzly a do mušlí daj takový ty barevný mejdlíčka, víš. Jaro je, jako když se ráno probereš po mejdanu, všichni spěj, ale pořád hraje hudba.”

Xander: „Ano, jsme naprosto identický.”
Druhý Xander: „V autě jsme si to porovnávali... Um... otisky...”